sobota 12. března 2016

Kdopak to zpívá? Už vím..

Má duše zpívá v nostalgii
sám modrou nocí, stínem svým
na věži deset bijí
dvě hodiny do spánku, tři do zapomění
zítřek se mění v hádanku
živý jsem jenom chvíli

Mé srdce bloudí ulicemi
jsem daleko, daleko jsem od svých zemí
na věži bijí jedenáct
jedenáct hodin hladovím
plnými sály procházím
jsem mordou noci, sám jak stín

Tóny mého blues se nesou nad vodami
jako mlžný opar, jako věky samy
to půlnoc odbyla na věži
nesmírný bez času, spočívám na vlnách
nepoznám břeh, ani věž co se drolí v prach
noc míjí mne, den ve mne nevěří  


Teď Otce požádám o korunu
v plamenech usednu na svém trůnu
tam mimo prostor, mimo čas
tam odkud jsem přišel mezi vás
tam kde hvězdy září na podlaze
tam kde za hříchy se platí draze
kde šlehá jazyk z velké tlamy
kde otevírají se svaté rány..
 


Za hranicí vědomého světa je neviditelný svět, neproniknutelný jako nejtemnější noc. Jako za těžkou oponou tu existuje ta část našeho vědomí, o které se chceme domnívat, že neexistuje. To, co vzbuzuje náš strach a odpor do té míry, že to popřeme, vytěsníme, úplně před tím utečeme. Totiž, proniká-li nevědomí do vědomí, může to znamenat strach. A také vnitřní konflikt. Za tou těžkou oponou jsou věci, které jsme uvrhli do Stínu.

Ve Stínu se však pohybuje cosi osvíceného - ano, to je on: Světlonoš, Lucifer, Syn Jitra, Helel ben Šachar... Nosí tu "Šat ušitý ze Stínu", tedy má tady svou hrozivou podobu, ale je nejzářivějším z andělů. On napovídá: "Rozumím bolesti. Ve všech svých lidských zrozeních jsem zemřel rukou člověka, jako oběť jeho hříchu. Já znám povahu utrpení a povahu Stínu. Do Stínu vržení démoni jsou tu pod mou vládou - jak oni mě nenávidí! :) Já nesu Světlo, to Světlo, které svítí v člověku a temnota ho nepohltila. Upokoj se, překroč hranice svého strachu a získej zpátky Jednotu."

čtvrtek 3. března 2016

Já to vím. Vím proč. Jsem Stín.

Pár odkazů na úvod:
http://astropsychologie.najdise.cz/stin
http://ografologii.blogspot.cz/2008/05/archetypy.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Archetyp
http://www.vykladsnu.cz/teorie/carl-gustav-jung-archetypy.htm


Kdyby se archetyp Stínu mohl personalizovat, emanovat se jako anděl, nebo zhmotnit se jako člověk, aby se s ním dal vést rozhovor a dalo se ho zeptat na pár věcí, dopadne to, nad šálkem černé kávy s koblihou, asi takhle:


 Já jsem Stín. Místo i jeho vládce.

Vládnu energií všeho, co je uvrženo do stínu a vím o všem, co se ve stínu nachází.
Beru na sebe podobu všeho, co v sobě zavrhnete, 
  abych vám nastavil zrcadlo.
Mé království má podobu všeho zlého, čeho jste se dopustili a co popřete, 
  aby pro vás bylo peklo zcela srozumitelné.

Oslovujete mě v každém svém bližním,
  s kterým jednáte se skrytým nepřátelstvím a se skrývanými pocity viny.

Poskytuji útočiště tomu, na kom se zjevuje špatnost tohoto světa.
Poskytuji útočiště beránku, kterého obětujete, aby z vás sejmul vaše hříchy.
Poskytuji útočiště tomu, co je v člověku zrazeno.

Má vnější podoba je vždy Stín,
 sám jsem osvícené Svědomí ve Stínu Skryté. 
Neboť já jsem ten, kdo první pozná, když porušíte rovnováhu. 
Jsem ten, kdo první vidí, že své břemeno nakládáte na někoho jiného.
Jsem ten, kdo první pocítí, že jste cokoli ze sebe sama odvrhli do Stínu.
Jsem ten, kdo první slyší vaši lež, když říkáte "To já ne!"
A kdykoli se toho dopustíte, já sleduji váš poklesek, prohru vaší bytosti, i to, jak slábnete.

Slábnete. Protože cokoli odvrhnete do Stínu, je v mé moci.  
Cokoli vrhnete do Stínu, nad tím už nemáte kontrolu.
A jakoukoli sílu, kterou k tomu hříchu vyvinete, mi tím odevzdáváte. 
Proto slábnete.
A síla leží ve Stínu.
A Stín jsem přece já, pamatujete? 
Bojujte se Stínem a pohltí vás, dříve však ztratíte rozum strachy.

Neboť nemáte-li už svou sílu,  jste tak zranitelní a ohrožení.. bojíte se!
Kdo porušuje rovnováhu, jedná bez respektu ke Stínu.
Já, Stín, vyžaduji respekt a jsem trestem za porušení rovnováhy.

Byli jste zrozeni podle obrazu... Jako kompletní bytosti, v jednotě s řádem univerza.
Jakmile se ale vzdáte kterékoli části své bytosti, pro jakýkoli špatný důvod,
ten obraz a sebe sama tím rozbíjíte.
Kde myslíte, že končí všechny neúplné věci?
ve veliké tlamě, v mordě noci. Infernum detrude.


Máte strach ze ztráty (sebekontroly)?
Cítíte se nevyslyšení a ohrožení?
Cítíte se odloučení a nemilovaní?

Já to vím. Vím proč. Jsem Stín.

pondělí 29. února 2016

Invictus

Myslím, že se mi právě povedl překlad (čas 1.3.2016 0:09)


Z noci, jak z temné černé jámy,
všem bohům, kteří mne snad slyší,
ze tmy, jež mne od pólu k pólu halí:
Mé díky! za mou neporazitelnou duši.


Pod ranami osudu, který mnou smýká,
lapen tu ve chřtán strasti změn
nejsem co třese se, ani co kníká,
jsem zkrvaven, ano. Ne pokořen.

Jat prokletým místem, co slzy spřádá
do hrůzy jež kalí ostří Stínu,
čas letí tu tiše jako zrada
a já nebojím se, že tu zhynu.

Mě lhostejno jak úzká brána,
i kolik těžkostí tu musím nést,
jsem pánem světla, pánem rána,
pánem své duše i příštích svých cest.


*
V originále Invictus,
jejímž autorem je William Ernest Henley 1849–1903

pondělí 22. února 2016

Poučení první: jste-li po krk ve sračkách, stěžujte si NAHLAS

1985 nebo 1986. Byly mi  tři nebo čtyři roky. XY mě vzal do koupelny, tam mi zalepil ruce k sobě leukoplastí, pusu mi zalepil lehkoplastí, pak mu leukoplast došla a hodil mě venku do žumpy před domem. A přitáhl betonové víko. Vybavuju si..

..Vybavuju si, jak se vznášim v tom svinstvu. S hlavou zakloněnou dozadu jsem splývala na hladině, na zádech, s rukama tak podivně pozvednutýma.

..Vybavuju si mrtvou nafouknutou kočku, která se tam vznášela se mnou na hladině. Za nic na světě jsem se toho těla nechtěla dotknout, ale v omezeném prostoru se o mě nakonec otírala. Slyšela jsem kroky a hlasy, jak lidé procházeli po ulici podél pozemku. Když odeznělo mé překvapení, uvědomila jsem si, že jediné, co skutečně teď mám, je můj vlastní hlas. Jen hlas. Nic víc. S každým výdechem jsem vydala zvuk. Se zalepenou pusou toho moc nenakřičíte. Nekonečně dlouhý.. čas. Jak dlouho už tu jsem..Nevím.

Nemohla jsem změnit polohu, protože bych se octla pod hladinou a nemohla bych dýchat. Musela jsem být zakloněná v jedné určité poloze s rukama mírně zdviženýma, i když byly svázané tou leukoplastí. Večer jsem cítila změnu počasí. Pršelo. Vydávala jsem ty zvuky. Nekonečné. Přemýšlela jsem, že když usnu, tak se asi utopím. Nebo ne? Bude mě máma hledat? Někde uvnitř mě bylo podezření. Že mě tu nechá. Nekonečný čas. Všímala jsem si, jak mi bije srdce. Připadalo mi, že je to ta nejvíc horká část mě. Chtělo se mi čůrat a po nějaké době mi došlo, že je asi celkem zbytečné s  tím nějak čekat...tady se to ztratí. A bylo to docela teplé. Litovala jsem, že toho nemůžu načůrat víc. Byla mi zima. Všimla jsem si, že jsem zapoměla vydávat zvuky a zas se do toho dala.. zvuk s každým výdechem. Moje myšlenky se točily v beznadějném kruhu. Pak mi asi začalo trochu hrabat: Začínala jsem cítit obrovskou lásku - ke všem svým dětem. Jo, vím, zní to nepochopitelně. Ano, tohle je fakt, to si totiž  taky pamatuju přesně. Bylo to jako kdyby se mi stýskalo po dětech, které jsem měla ve všech svých předchozích životech, po všech dětech které přece už dávno zemřely. Byla to láska, kterou jenom matka může cítit k dítěti.. ke všem dětem, i ke Kristu jako k dítěti, k jezulátku, protože i on se narodil pozemské matce. Cítila jsem, že nade mnou se otevírá Nebe, jakoby nade mnou bylo ve výšce mnoho velkých bytostí, které mě vidí. Které se teď přibližují. Jedna byla - blízko. Jedna byla - byla tady.

Skutečně mě někdo vyzvedl. Bylo to příliš skutečné. Nebo ne? Nelíbilo se mi, že to bylo Tak skutečné. Skutečnost zahrnuje nepříjemné fyzické pocity. Nevěděla, jsem, jestli to takhle chci.

Vytáhla mě.. nějaká paní. Byla skutečná? Po pár minutách mi došlo že ano. Že se mi to nezdá. To je přece naše sousedka! (Vlezla tam po dřevěném žebříku, který jsem pak vídala u nich na dvoře. První den měl mokrý nožičky. Na dvůr jsem viděla z okna pokoje.) Paní mě otřela nějakým hadrem, než mě vzala k nim domů. Sundala mi tu částečně rozmočenou leukoplast. Pak mě koupala.. několikrát. Nalila na mě voňavku. Voňavkou se snažila dostat ze mě to lepidlo po leukoplasti. Na rukou mi ale zůstalo. No a pak přišel její manžel, který chtěl vědět, co je tam tak strašně cítit. Vypadlo to, že se zlobí. A já se té paní ptala, jestli bude moje nová maminka a ona říkala že ne. To mě dost zklamalo..

Hlavně proto, že jsem fakt netušila, co bude. Pak nevím. Pak si vybavuju akorát jak - později - snad další den? - XY, XX a ti dva sousedé-manželé stojí na dvorečku a já? Já nechci za XX a schovávám se za sousedkou a brečím. A vybavuju si, že mi XY dal facku, až jsem spadla na zem. A že vyhrožuje naší sousedce, že si na ni počká a něco jí udělá. A její manžel ze scény doslova vycouval a šel do domu.. a mě došlo, že sem přesně patří ten výraz zbabělec. Mockrát potom jsem si tu scénu přehrávala v hlavě.

A naše sousedka? Neměla děti předtím, a ani nikdy potom. A já si myslím, že je to proto. Že se o ně ve skutečnosti bála. Protože když já jsem věděla, že je její muž zbabělec, tak ona to přece musela vědět taky.


Má ta zatracená historka nějakou pointu? Ne. To ani náhodou. Jen dvě poučení:

1. jste-li po krk ve sračkách, stěžujte si NAHLAS
2. pokud najdete někoho svázaného v žumpě, volejte nejdřív policii


pátek 21. března 2014

Ledovec popluje dál, jako by se nic nestalo..

Teda není to nijak deprimující příspěvek, to na úvod. Vést si deník není ztráta času. Znám ten podotek z knihy Marka Hermana (Najděte si svého Marťana), ale napíšu to tedy vlastními slovy. Deník je způsob jak pracovat s vlastní zkušeností, jak si vytvořit prostor pro vnitřní růst a tu jemnou diferenciaci v rámci vlastní duše a vnímání sebe sama. Jde o kontinuitu ve vnímání sebe. Jde o sebereflexi. Jde o pozornost. A ona pozornost je vlastně klíčem ... Můj nepravděpodobný  život se Sluncem v beranu a s račím ascendentem je protkán nehodami, čili jsem exeplář, který něco zažil, nepamatuje si všechno a nemá se moc čím chlubit, i když se vždycky najde nějaký pitomec, který má dojem, že by mu prospělo, kdyby mě koza chcípla..., ale v dílčích úsecích jsem skoro vždycky nějakou formu deníku měla. A o to jde. O kontinuitu vlastního vnímání, která člověku dá vlastní prostor. Možná právě proto, že můj prostor byl tolikrát brutálně nabourán a že moje okolí se ke mě, nejslabšímu článku, chovalo obvykle v rámci té blbé dynamiky "můžeme si to dovolit", hledala jsem vlastní prostor pro sebe, kam by mi nikdo nelezl. (Ale samozřejmě, vždycky měl tu tendenci vlézt.) Když máte Slunce v beranu, je ve vás nesmírná touha prosadit se v životě vlastní aktivitou a dokonce i v prostředí, kde je něco takového dost nepravděpodobné. Zdá se, že psaní mi jde docela nejlíp ze všeho, ale není to pravda. A tím nemám na mysli ty chyby a lety zažité hrubky, na který už kašlu. Ve skutečnosti se mi daří nalézt kontinuitu vlastního života. Mě! I když měl můj deník občas třeba jenom podobu fotek střádaných pěkně měsíc po měsíci v adresářích. Tuhle jsem se těmi fotkami probírala několik let nazpátek. Dojalo mě, jak se opakují ty špatné a ...horší věci. Čekají mě další. To je fakt. Kvůli tomu se svět nezboří. On se ten svět totiž nezboří kvůli mě. (Místo pro hluboký oddech. UF, ach ano.) Pánové a dámy, povím vám převratný objev. Je úplně jedno co dělám. Jsem tu kvůli mojí osobní zkušenosti (a kvůli seznamu hříšníků).

"Pane kapitáne, co se stane, když se srazíme támhle s tím ledovcem?" 
Kapitán odpovídá: "No, jak bych vám to řekl? Ledovec popluje dál, jako by se nic nestalo.."